Jak jsme slavili velikonoce v Banátu

Tato myšlenka mě jednou kopla ve spánku a k její realizaci to nebylo složité. Domluvila se parta nás: Cycli a Martina - BMW R 1150 GS
Honza - BMW R 1150 GS
Miloš - BMW R 1150 GS/A
José Manuel - BMW R 1150 GS
Brad „Kosťa“ Pitt - Honda Africa twin

Velikonoční termín mě napadl z důvodu potřeby pouhých 4 dnů dovolené a celkem 9 dnů volna. Zkrátka slovo dalo slovo a v sobotu 7.4.2007 v 5 hodin ráno vyrážíme směr Brno, Kde se setkáváme na poslední čerpačce s Milošem a já zjišťuji, že na mé zadní Mitasce jsou potrhané některé špunty. Mám totiž horší zadní tlumič, to vím už dlouho, ale teď se docela projevil. Kolo v propružení škrtá o oko tlumiče. Upouštím trochu tlak v pneu a jedu dál a na každé zastávce to kontroluji. Už se nic nezhoršuje a tak to snad guma i my přežijeme. Pokračujeme přes a kolem měst Bratislava, Györ, Budapešť, Kecskemet a před městem Szeged sjíždíme z dálnice. Toto město projíždíme a ve vísce Deszk zastavujeme u benziny kolem jedné hodiny našeho času.. Od sjezdu z dálnice poslouchám jak v mém BMW bouchá, mlátí a hype a identifikuji to z převodovky. Nařizuji delší pauzu a pro jistotu odšroubuji zátku z převodovky abych omrknul, jestli nejsou špony v oleji. Nejsou. Po ochlazovací pauze opět vyjíždíme a zvuky jsou ty tam. Na hranice Kiszombor –Cenad neboli HU – RO je to slabých 30 km. Přecházíme hranice rychle a na občanky a pokračujeme dál na Jimbolia, Carpinis, Foeni, až do Dety. Touto trasou se vyhýbáme Aradu a Temešváru. Dál sjíždíme do Moravity, kde odbočujeme na Oravitu, Naidas a po té přejíždíme pohoříčko Locvei do Pojedeny, kde se před vámi otevře nádherný pohled na Dunaj. Přes Moldovu Nouvu jedeme k obci Coroniny , před kterou zabočíte na off-road výjezd do Svaté Heleny, který měří nějakých 5 km. Když projíždíme kolem obchodu a restaurace „U Pepsiho“vidíme tam stát několik lehkjých krosek a jejich majitele na pivku. V jednom z nich poznávám cestovatele Libora Gynu. Ke Štěpničkovým dojíždíme v 19 hodin místního času, tedy v 18 našeho času. 950 km jsme zvládli za 13 hodin. Vítáme se navzájem a jdeme lehce vybalit a povečeřet chutné jídlo od paní domácí. Ještě před večeří dostáváme každý hafnu cujky, aby se nám lépe trávilo. Po konzumaci jdeme na pravidelnou dávku do občerstvovací stanice k Pepsimu. Tam zjišťujeme, že v Heleně nejsme jediní Češi, koho zlákaly velikonoce, ale jsou tam dva autobusy a jeden má ještě dorazit. Chvíli s nimi debatujeme o tom, jak jsme se kdo o tomto místě dozvěděli a moc dobře nedokáží pochopit jak to, že tam nejsme poprvé, když oni se o tomto místě dozvěděli nedávno a ještě, že tam jsme na motorkách a ne autem nebo autobusem. No, ještě chvíli se zdržíme a jdeme na kutě. Já s Martinou mám pokoj pro sebe a v něm postel, televizi, dvdčko, satelit, kachláky a stůl, na kterém budeme týden papat. Kluci leží v pokoji vedle ve spacácích a na zemi a Kosťa na posteli.

Off-roadové velikonoce

Dnes je ten den, na který jsme asi všichni byli nejvíce zvědaví. Ráno posnídáme, a plni všeho očekávání vykukujeme na ulici, kdy už uvidíme nějaké ozdobené vozy jedoucí přes celou ves a šmerkustníky s velkými dlouhými metlami plnými mašlí jako na Moravě. Furt se nic neděje. Sakra, datum je správný. Právě přichází Štěpničkovi z kostela, tak se jich ptáme, jak to, že se nic neděje. Vždyť už se dělo, odpovídá paní Štěpničková, byl kostel. Po debatě se dozvídáme, že tady chodí jen děti po svých příbuzných a ani ne s metlou. A s těmi stejně bydlí většina v jednom statku. Nevzdáváme to, ale fakt se nic neděje. Čekáme celé dopoledne a po obědě se rozhodujeme, že se pojedeme projet po okolí Svaté Heleny.

Za Helenou je ze všech stran vidět na vysokém kopci vysílač a tak se stává cílem naší cesty. Jedeme směrem na Coronini (k Dunaji) a asi po 2 km se vydáváme u elektrických sloupů doprava do svahu po pěkných šutrech. Všichni jedou sami a já s Martinou, která se snaží to natáčet. Honza s Kosťou nám trochu ujeli a v té spleti cest a cestiček jedeme s Milošem prostě po nějaké. Za chvíli je potkáváme proti nám a že ať jedeme a na louce na ně počkáme. Oni se jen někde otočí a přijedou za námi. Zastavujeme na louce a za chvíli přijíždí. Už z dálky vidím, jak se Kosťa tlemí a tak si říkám, že to někde složil. Taky že jo. Při otáčení mu došla půda pod nohama a odnáší to pravý přední blinkr ohnutím v držáku. Nepokoušíme se ho ani rovnat abychom ho neutrhli a stejně by Kosťa na něj zas určitě spadnul. ( Zapomněl jsem napsat, že první den, když jsme odbočili z Coronin na cestu do Heleny, tak Kosťoj to nedalo a jel se projet zase na fotbalové hřiště jako loni. On je totiž fotbalista a u nás se to nesmí a tady to je jedno. Jede přes val a poprvé padá i se svou Afrikou.) Takže vyhlašujeme soutěž BMW versus Afrika v počtu pádů. Tak Kosťa vede 2:0. Určitě jste zaregistrovali, že BMW tady jsou tři a od večera budou čtyři a Koťa je sám. Stejně vede. Je to prostě borec. Popojíždíme asi o kilometr dál krásnou prašnou cestou a tam nacházíme kráter po jeskyni jak hovado a dá se v něm dobře řádit. Nahoru a dolu a po stranách jak v cirkuse v takové té kouli. Jsou tam i skokánky a tak naše tlumiče chodí na dorazy. Kosťa vyjíždí kopec, pálí to celkem slušně a do cesty se mu staví vcelku slušný hrb. Skáče a dopadá krásně na přední kolo. Ozývají se rány ze všech plastů, silentbloků a i Kosťových kostí, ale ustává to. Škoda, skóre nezvýšil. Po vyblbnutí pokračujeme dál po cestě a necestě hlubokými kolejemi na louky a loučky. Políčka a loučky v protějším svahu vypadají ták krásně upravené v této zvrásněné krajině, že se toho nedá nabažit. Vše umocňuje slunce a teplo. Dojíždíme pod nějaké salaše, za kterými je vidět náš cíl. Projíždíme kolem nich. Nikde nikdo. Cesta plná kamení vede na vrchol kopce Varad s výškou 527 m.n.m. Otvírá se nám neuvěřitelný výhled na Dunaj, rudné doly a jejich odkaliště, nedokončený most přes Dunaj, Moldovu Novu a Veche a okolní kopce. Prostě nádhera. Opravdu jeden z pohledů pro který sem stojí za to jet. Ani se nezdá, že jsme nějakých skoro 450 nad Dunajem. Fotíme, jíme, odpočíváme. Kam spěchat. Při pohledu dolů rozpoznáváme příjezdovou cestu od Dunaje k Heleně a na ni z ptačí perspektivy odbočku k dolům a další cíl cesty je na světě. Martina říká ať ji odvezu do Heleny, že s námi nepojede. Tak ji odvážím a jedeme k dolům. Cestou kolem fotbalového hřiště koukáme na rumunskou ligu a taky možná na budoucí známé sportovní tváře. Krásná klikatá cesta nás vede kolem hromad naplavenin a vytěžené hlíny z dolů až opět pod vysílač. Ovšem o několik set metrů níž. Po překonání několika zátaras v podobě vysypané fůry hlíny v cestě se ocitáme přímo u ústí do jedné šachty, která je ovšem asi po 50 metrech zazděná a ponechaná díra jen pro odtok vody. Chvíli koukáme po okolí a domlouváme další cíl – nedokončený most na ostrov v Dunaji. Sjíždíme po druhé straně za fůrou hlíny ze začátku po pěkné cestičce, která se po chvíli mění v prudší kopec s obrovským množstvím kulatých kamenů jak pěst. Honza jede přede mnou a je vidět jak se kameny převalují pod koly našich endur. Projíždím a sjíždím i já a jsem rád, že jsem motorku udržel kolama k zemi. Pod kopcem čekáme a nikdo nejede. Tak si říkáme, že to asi otočili a jedou po cestě, kterou jsme přijeli. Není tomu tak. Kosťa je už vidět a opět se už z dálky uculuje a všichni víme, že skóre je 3:0. Chvíli po něm vyjíždí Miloš, právě jede po těch kamenech …… a kurňa 3:1. Běžíme mu pomoct zvednout motorku, z které prozatím vytěká kyselina z baterky na výfuk a válec. Ještě upadl boční kryt na svíčku a je odřené ventilové víčko. Kostlivec má jen odřené plasty mezi rámama. Uděláme pár fotek, něco natočím a jedeme kolem fotbalového hřiště, které je už prázdné a správce trávníku už zapnul sekačky na trávu (ovce) a tak 50 jich pustil udržovat angličana. Pak již po chvilce hledání nacházíme tu správnou prašnou cestu podél odkaliště, které vypadá jako poušť k nedokončenému mostu. Jdeme ho obhlídnout a nafotit. Potom už jen Kosťa zkouší na své Africe zdejší uměle vytvořenou poušť, protože furt tvrdí, že když na Africe, tak do Afriky. Kousek Afriky našel v Rumunsku, tak si zase může odškrtnout jeden splněný sen. Těsně před odjezdem si Honza všímá na svém nově nakomaxitovaném držáku na kufry prasklé trubky. Hold motorky dostaly zabrat. Tak už jen domů. Ale nakonec projedem jen kolem Štěpničkových a pokračujeme po turistické červené směrem na Gerník a u Křížku se dáváme doprava. Tam projíždíme hodně hlubokými kolejemi až tak, že se válcema opíráme o stěny z hlíny. Na obou stranách si posunuji ochranné rámy až na doraz vzad. Na konci cesty na nás čeká překvapení v podobě zavřené brány. Tady se teda fakt neotočíme. Kosťa vybíhá a zkouší bránu otevřít. Naštěstí to jde. Potom už po slušné banátské cestě dojíždíme až k Pepsimu, kde sedí naši kolegové z Prahy. Jdem si pro pivo. Nakonec si dáváme každý tři a těch posledních 200 metrů od Magazinu mixt je asi nejhorších za celou dovolenou, protože pivo je silné a slunce taky.

Po večeři zkoukneme jeden z mnoha dílů American choper a bavíme se s panem domácím o těch dolech. Povídá, že v nich dělal a kolikrát ani nevěděl, jak se po šichtě dostal ven. Prý tam práce nebyla tak složitá a tak se tam mohlo pít a kouřit. Dnes nekouří a pije s mírou. My na něm nikdy nic nepoznali. Jdeme k Pepsimu čekat na příjezd Pepy, který doráží kolem 21:45. Dáme si pár pivek a jdeme do našich postelí vyčkávat na další den.

Decebal, Bígr a rozčísnutá Dachna

Dnes se chceme podívat na Decebala Dáciu – rumunského vládce, který má svoji sochu vytesanou do skály v kazaňské soutěsce za městem Dubova v hodně nadživotní velikosti.

Nejprve sjedeme zase do Coronin, kde už při sjezdu z Heleny je vidět v Dunaji čnějící skála s názvem Baba Caia. Je opředena legendou, jak turecký správce Moldovy nechal na skále vysadit jednu ze sedmi manželek jménem Zálička, protože chtěla utéci s maďarským šlechticem. Měla se na skále káti, ale její milenec ji odtamtud vysvobodil. Později měl ještě milenec šanci se pomstít, když byl v boji smrtelně zraněn, tak mu sdělil, že Zuleika žije a stala se křesťankou.

Za Babou se na srbském břehu pyšně tyčí vojenská pevnost Golubač. Byla postavena již za Marie Terezie. Bojoval zde s Turky Zikmund Lucemburský. Legenda vypráví, že jeskyně nacházející se poblíž pevnosti po proudu, kde Svatý Jiří zabil draka. Touto zdechlinou se pak živil hmyz a ten pak nakazil celou pevnost.

V tu dobu tu však ještě nebyla hladina Dunaje tak vysoko, protože ji zvedla až výstavba největší vodní elektrárny v Evropě (s výjimkou Sovětského svazu), která měla zkrotit v těchto místech divoky Dunaj. Po dostavbě v roce 1972 se hladina zvedla o 33 metrů. A pozor, nesmí se zde fotit. Proto jsem to tady loni jenom natáčel.

Dál pokračujeme kolem obce Liubkova a Berzasca, kde v těchto obcích také sídlí Česká menšina. Po chvíli míjíme zříceninu hradu Drencovna, který taky pohltil Dunaj. Za odbočkou na Bigar začíná off-road v podobě opravy hlavního tahu. Opravovali to tady už loni a zdá se mě, že s tím ani trochu nepohnuli. Naštěstí je tady v tom údolí kolem Dunaje neustále na co koukat, tak nám to docela utíká i s těmi pauzami než, odhrne buldozer obrovské balvany do řeky. Projíždíme Svinitou a zainí je další hradní zřícenina, kterou si vzala řeka, jako daň za její zkrocení. Zřícenina se jmenuje Tri Culi a pochází z roku 1439. Její dvě hranaté věže vypadají, jako kdyby měly každou chvílí spadnout do té obrovské masy vody, ale zatím se drží. Stáčíme se na severovýchod a míjíme odbočku na nejbohatší českou vesnici, v které mají dokonce asfalt a nejmenší odliv mladých lidí do Čech, protože zde ještě fungují antracitové doly. A už přijíždíme do Kazaňské soutěsky. Ta nádhera se ani slovy nedá popsat. Nádherná mohutná řeka a do ní padající bílé skály. Člověku se ani nechce jet. Nejraději by zastavil a jen tak pásl oči. Toto místo je bohaté na jeskyně a jedna obrovská se jmenuje Dubova. Až to otočíme zpět, tak do ni nakouknem.

Po nabažení se soutěskou projíždíme kolem kláštera, za nimž je už socha Decebala Dácii. To byl poslední vládce původních obyvatel Rumunska, Thráckých kmenů a hlavně Dáků. Alespoň víte po kom se jmenuje nejslavnější, nejlepší a asi i nezničitelné rumunské auto. Tady se taky nesmí fotit a zrovna tady stojí i pohraniční hlídka, ale nikoho to moc nezajímá a hlídku už vůbec ne.Takže po nafocení se otáčíme a jedeme k jeskyni Dubová. Hledáme přístupovou cestu a nakonec jedeme na louku nad jeskyni a dál jen pěšky. Ale ouha. Po chvíli se z cestičky stává pěší off - road a nakonec horolezecký sestup. Takže to vzdáváme a děláme si jenom oběd. Škoda. Má to být jeskyně s velkým dómem a ústit až do Dunaje, takže asi takový tunel.

Po jídle pokračujeme zpět a na odbočce na Biger se dáváme doprava. Z mapy jsme vyčetli, že na cestě u řeky mají být vodopády. Všímáme si jich a na cestě zpět se u nich zastavíme. Do Bigeru vede zase endurová 18 km dlouhá cesta, která vystoupá až do 550 m.n.m, kde už nás přivítá ospalá vesnička. Není tady zdaleka takový ruch jako v Heleně, ale českých aut je tady taky dost. V krámku nakupujeme pití a nanuky a kocháme se krásnou panenskou přírodou. Kosťa vyráží na průzkum do všech stran vsi. Vždy když se vrací, tak rozvíří hodně prachu z cesty. Já tady bydlet a mít otevřená okna, tak mu dám po dřžce. Odjíždíme směrem vodopády. Jsou dva nad sebou a každý z nich má tak dva metry. Zastavujeme motorky na kraji stržené cesty a jdeme se cachtat. Ve vodě ledové kry nejsou, takže má nad nulou. Ale zas ne moc. Jenže, když je takové vedro. Kosťa a Honza jdou do vody po hlavě a to doslova. Už plavou břichem nahoru, jak leklá ryba. A najednou zas břichem dolu. A teď nejsou vidět vůbec. Prostě jak malí Jaryni. Točím je a lezu do vody jen po pás. Miloš se k vodě jen přiblížil a vzdává to. Pepa byl provést očistu o kousek dál, aby na něj nikdo necákal. Toto letní veselí vydrží asi půl hodiny a pak se osušíme, oblečeme a jedeme k Dunaji a do Heleny.

Cestou kolem Dunaje natáčíme s Martinou kluky na motorkách každého zvlášť, ať máme nějaký úvodní záběr na naše DVD. Pepa neustále zastavuje a něco si fotí. Na odbočce na Helenu zastavuji a čekám na ostatní. Vidím, že už se blíží a tak se plouživým tempem vydávám do kopce k Heleně a natáčíme cestu. V zatáčce se ještě ohlédnu a koukám, že už se sjeli a blbnou na kopečku za hřištěm. Ať blbnou, my jedeme natáčet. Ke konci cesty nás dojel Miloš a u Štěpničku Kosťa i Pepa. Ptám se, kde je Honza. Ještě si tam chtěl zablbnout na kopečku a přijede, zní odpověď. Je vyhlášená příprava na večeři. Honza nikde. V tom přijíždí Dácie se sousedem a ten říká, že Honza měl havárku. Že jemu nic není a motorka leží na zemi a teče z ní olej. No, říkám si, že zas dělá z komára velblouda. Tady to má každý ve zvyku. Pepa a Kosťa se Štěpničkou se mu vydávají naproti a my s Milošem zůstáváme nahoře, protože jsme už odstrojení a na zvednutí nebo co se tam stalo stačí tři. Říkám Pepovi, ať když tak cinkne. Bohužel za chvíli cinká. Honza jel po cestě a Rumunka s Dácií vypálila do cesty, aniž by se rozhlédla. On se ji už nestačí vyhnout a trefuje ji pravou stranou, to ho odráží a padá na levou stranu. Udělá pár kotoulů a končí asi 10 metrů od motorky. Zvedá se a běží ji zvednout. Dácie se pootočila o 90 stupňů a už z ní vystupuje korpulentní Valaška (Rumunka). Začíná slovní přestřelka a každý přestřeluje ve své rodné řeči. Po chvíli se Honza snaží vysvětlit, že si stejně nerozumí, tak ať počkají až dojede pomoc. Kluci s panem Štěpničkou doráží momentem a začíná koloběh věcí, co se musí udělat. Zavolat policii, sehnat odtah nahoru do Heleny, zjistit co vše je s motorkou, co na to pojišťovny atd….Zkrátka práce na další tři dny a hlavně žhavení telefonu. Honza, který už 10 let nekouří, tak tady stáhnul 4 cigára za sebou. Přijíždí policie a vyšetřuje se. Valaška se brání, že Honza mohl vjet do protisměru, že tam bylo místo na koně a že ona má řidičák 12 let. Říkáme si jak to dopadne. Přece jen ona je místní a policie taky, ale vina je evidentně na její straně. Policista ji vysvětluje (doslova) a dokonce kreslí na zem, co je silnice a co se dělá než auto na ni vyjede. Ona říkala, že viděla projet čtyři motorky a myslela si, že další už nepojede. Prostě argumenty ženský (promiňte slečny a dámy co to čtete vím, že vás se to netýká).

Odtah do Heleny je zajištěn a paní ukřivděná a Honza se Štěpničkou jedou do Coronin sepsat protokol.

My, co jsme zůstali nahoře jsme dostali hlášku ať koupíme lahvače, protože se to asi protáhne. Za chvíli přijíždí Štěpničkových zeťák s Arem a remorkou (vozík) a na něm Kosťa držící BMW. A za nimi Pepa. Skládáme motorku a pak ji obhlížím, co s ní vlastně je. Ohnutá pravá vidlice, zmuchlané rameno a čep, mlhovky, rámy motoru, ventilové víčko je proražené, odřené plexi, dolíček v nádrži, přední kolo o 10 cm vzadu, ale vypadá v pohodě. Ale na druhou zobák, světla a takovéto věci ze předku, co jsou první na ráně, tak jsou netknuté. Za to Dachna má oba blatníky, kapota, chladič, světla, maska, přední náprava, asi i převodovka, protože na odjetí museli použít honě hrubého násilí. Auto vždy vytočili pomalu na maximum, rozjeli se a v převodovce zarachotilo a stáli. Nakonec s tím teda odjeli.

Honza se Štěpničkou se vrátili asi ve 23:00 hodin a říkají, že ráno v devět tam mají být zas. Takže si dáme každý nějakého lahváče a jdeme spát. Zítra bude asi náročný den.

Gerník a Filipova díra

Dneska jedeme Já s Martinou, Kosťa a Miloš jen tak pro vyplnění času do Gerníku. Nejdřív zajedeme do Moldovy, tam je nejbližší benzínka. Ta je asi 12 km a na druhou stranu je nejbližší až v obci Ljubková a to je asi 30 km.

Po natankování odjíždíme přes celou Moldovu, v které to je už značené na Gerník. Cesta je asfaltová až k takové bráně do továrny ,u které stojí asi vrátný ,nebo co to je. Od loňska vím, že jsme správně a proto na něj jen mávnu a jedeme dál do nitra továrny. I tam si pamatuji cestu od loňska a tak nebloudíme. Projíždíme ji a najíždíme na serpentiny vedoucí do našeho dnešního cíle. Jsou to fakt pěkný vracečky, kde si svoji stranu neudržíte, tak bacha na protijedoucí auta ( zvláště na Dachny  ). Motáme se do zákrut docela dlouho a konečně se to začíná trochu rovnat. Najednou si u silnice všímám vodopádů, kterých jsem si loni nevšiml. Jdu prudce na brzdy a zastavuji bez pádu. Mám ABS. Stojí tady dokonce i auto s pražskou SPZ. Vyjíždíme blíž k vodním pádům a zastavujeme skoro pod nimi. Jdeme si je prolézt. Já s Kosťou šplháme jak kamzici po Tatrách vodní tříští nahoru, abychom si to tam prohlédli. Nahoře je krásný potůček, který se klikatí do dáli lesem a na druhé straně pod vodopádem jsou dominantní pneumatiky, kbelíky a pixly od barev. Nádhera. Ta příroda tady fakt hraje všemi barvami. Vyrábíme si pár fotek a záběrů pokud možno bez rušivých elementů. Pak zase lezeme s Kostlivcem dolů. Jdeme k motorkám a kousek od nás jdou asi i majitelé pražského auta. Zdravíme se „dobrý den“ a pokračujeme v započaté činnosti. Při odjezdu za Pražákama doráží ještě jedno auto se středočeskou SPZkou. My odjíždíme do Gerníku vstříc novým dobrodružstvím. Před Gerníkem v lese ještě narazíte na křižovatku ,na které se dáte doprava a po krásné oblázkové cestě se dostanete do největší české vsi, kde je na zemi položený dokonce nefalšovaný asfalt. Dojíždíme po něm až k zavřenému krámu na Husím rynku. Sedáme si alespoň pod slunečník obřích rozměrů ke stolu vyrobeného z elektrikářské cívky, co na ni jsou kilometry kabelů a vozí ji náklaďák. Sedíme, kecáme, pokuřujeme a najednou přijíždí naši „známí“ z Práglu. Přijdou k nám a diví se, že jsme Češi. Prý si mysleli, že jsme Švýcaři. To teda nechápu proč, když mám na kufru „czech republic“ a pardubickou SPZ, tak na ně čumím jak puk. Kosťa do mě pod cívkou kope a tlemí se. On pochopil proč si to myslí. Mám totiž na kufru samolepky „Motorex – oil of Schwidzerland“. Jak jednoduché.

Domlouváme se, kudy k jeskyni Filipova díra. Ptáme se i jedný místňačky a ona sama kloudně neví. Ale prý tady za krám podél potoka. No, je to asi 300 metrů. Hold tak daleko místní nechodí. My odbočujeme po turistických bodech doleva podél plotu do strmého výjezdu, který teda ve dvou nepůjde vyjet. Martina slézá a aspoň natáčí. Na této cestě jsou balvany jak náprava z Dachny, kličkuji mezi nimi a hlavně nezastavit nebo se můžu se svým BMW rozloučit. Nahoře naštěstí už na rovnějším místě mě stejně jeden šutr zastavuje. Měl jsem lufta ,abych se vešel vedle něj a plot. No tak jsem to nějak vykličkoval a popojel. Kostlivec vyjel bez zastávky a Miloš nechal radši motorku dole a jde pěšo s Martinou. Jedeme dál super off – roadovým výjezdem. Je fakt boží. Mitas – E 09 odvádí svou práci skvěle. Bawor se na nich ovládá jak koloběžka. Dovoluji si fakt hodně oproti E 07, co jsem měl loni. Zastavují mě až kamenné schody ,na které si už fakt netroufám. Otáčíme se a jedeme dolů. Sjíždím až k potoku a jdu se podívat ,až se vyřítí Kosťa. Nevřítí, už tam leží  4:3 Kosťa vede. Přeci se mu to povedlo. Spadnul na té „nápravě z Dachny“ Po postavení sjíždí dolu a já se mu směji. Má ohnuté zrcátko a jinak mu nic není. Sedáme na oře a dojíždíme na konec Gerníku proti proudu potoka, který tvoří vodovod pro tuto vesnici. Na jeho konci, kde vyvěrá ze skály je posezení a místo pro ohniště. Krásný kout země. Dáváme si oběd ze Štěpničkových zásob. Dali nám sýr, lívance, chleba, karbanátky a já nevím co ještě. Plavou si tady kačeny, tak se k nim jdu přidat. Voda tady je po kotníky, zato studená jak led. Procházím se vodou k pramenu, natáčím, fotím. Pak se rozhodujeme, že se jdeme podívat k Filipově díře. Je odsud asi 50 metrů ve svahu. V této jeskyni se schovával muž jménem Filip se ženou Filipikou. Schovával se zde, aby nemusel do války. Opravoval deštníky, hrával na housle a jeho žena tancovala společně s cvičeným medvědem. Kamenný stůl ,u kterého jedli je prý na konci jeskyně.

My jsme tam vlezli jen takovou malou dírou a v prvním dómu se ani nepostavili. V druhém už to jde, ale zase z něho vede jen takový průlez dál, že jsme tam ani nešli. Byli bychom jak prasata. Takže jestli tam má ještě nějaký nábytek, to nevíme.

Po prohlídce volného bytu na konci Gerníku se vydáváme enduro cestou plouživým tempem do Sichevity. Tam už je asfalt a napojuje se u Dunaje na naši známou cestu. Takže jedeme do Heleny, kde se s Kosťou rozhodujeme trochu prozkoumat okolí. Martinu a Miloše necháváme doma, protože se jim už nechce jezdit terénem a jdou dělat společnost Honzovi, který by se sám asi U Pepsiho uchlastal limonád. My si ještě jedeme vyrobit žízeň a pak se napojit. Někdo mluvil o tom, že když vyjedeme z Heleny ke skládce komunálního odpadu, tak za ní asi 200 metrů u žlabu je jeskyně. Jedeme kolem doutnající a smrdící skládky cestou od vesnice a jsou tady často odbočky a spleť cestiček. Zastavujeme, protože před námi je stádo koz a jejich velitel. S tím se dáváme do řeči, kde ta jeskyně je a kam ta cesta vede a taky jak se jemu vede a on se zase ptá jak se vede nám v Čechách. Říká, že tam byl už tak 20x. Taky se nás ptá, jestli to jsme my, co měli tu nehodu u Coronin. Povídá „Valaška křivá, vzali jí prej řidičák“. Jak se to tady rychle po těch pastvinách nese takovéhle zprávy. Ještě chvíli debatujeme a už nasedáme a za né moc přívětivého štěkání a cenění zubů jeho psů odjíždíme směrem k jeskyni. Povídal, že tam je taká lúčka kde ,možeme nechat stroje. Jo, lúčka. Bažina to je. Já tam najel a rázem jsem klesnul o 20 cm. Mám ale 09 a tak Kosťa točí a já projíždím. Pak točím já a Kosťa neprojíždí. Ladím kameru, aby sama natáčela a jdu ho lovit. On má totiž 07. Když ho vytlačim, tak jsme jak prasata a motorky to samé. Jdeme se podívat na ty jeskyně. Jedna je o kousek výš, ale zase úzká. To se nám do ní nechce a z druhé vytěká potok a je taky malá, tak se nám do ní taky nechce. No tak jedeme k domovu. Tam už ve vratech na všechny křičíme, že za to nemůžeme, že nás tam na tu lúčku poslal bača. „Ježíši vy zas vypadáte hováďata“ zní odpověď. No, rozhodně to nebudu mýt. Nejsem přeci prase a navíc mám enduro.

No a máme taky krásný podvečer, tak jdeme po večeři k Pepsimu na dvě, protože ráno má být Honza v devět na policii a když to do deseti stihne, tak vyrazíme k domovu. Honza pojede s Kosťou na Africe….

Návrat do budoucnosti

Ráno se budíme v pět hodin našeho času a jdu zjistit, jak to dopadlo s Honzou. V noci totiž ani nevím, v kolik se vrátili. Přijeli prý o půl dvanácté a má vše vyřízeno. Takže domluva zní – s Kosťou na Africe domů a co nejdřív Vitem zpět pro motorku. Dáváme si poslední snídani od Štěpničkových, na cestu dostáváme škvarky, sýr, chleba a všeho takové množství, že ani nemůžeme zavřít kufry. Po velkém loučení se vydáváme na poslední sjezd této dovolené dolů do Coronin. Po cestě potkáváme domácí, jak ženou krávy a koně a taky kozy na pastvu. Je to opravdu, jak kdyby se člověk vrátil o 100 let v čase. Jedeme stejnou cestou jakou jsme přijeli. Musíme si dávat bacha za každým horizontem na domácí zvířata, která se vydala na pastvu. Po pár kilometrech přejedeme jediné pohoří dneška a už pojedeme jen po „placce“. Projíždíme klikaté silnice rumunských vesnic a kolem jedenácté jsme na malém přechodu Cenad, kde dotankujeme za poslední Leu a vyrážíme do „civilizace“. Kousek od hranic je město Szeged a hned za ním začíná dálnice, která pro nás končí až za Brnem. Na dálnici nevím co dělat, abych neusnul a tak jsem rád, že když jsem včera s Honzou měnil zadní kolo za jeho, jelikož on nemá potrhané špunty, tak jsme zapomněli, že on nemá ABS a já jo, takže nemám impulsní kolo. To znamená, že nejde ABS a každých pět minut to o sobě dává znát rozblikáním kontrolek a já to musím vždy vypnout, protože to blbě bliká. Nakonec stejně monotónní jízda 120 km/h rychlostí dělá své, tak zastavuji u benzinky a dáváme si oběd. Po jídle si cpu do huby dvě žvejky, protože to na mě působí jako nejlepší antispací prostředek. Ujíždíme k Budapešti a já přemýšlím o dovolené a dochází mě pár věcí. Tak třeba včera ten Velebný žlábek, že nebyl tam co jsme byli my, ale tam co šli ti rumunští kluci. Asi jo. Nebo když jsme byli u vodopádu před Padinou Matej na výletě do Gerníku, tak v mapě je kreslená jeskyně. Ta byla určitě po cestě nad tím vodopádem. Musím si to zapamatovat a až tady budeme příště, tak to napravit.

Projíždíme Budapešť a konečně jsou kolem dálnice vidět alespoň nějaké kopce. Zastavujeme u benzinky doplnit palivo a já si měním žvejky za nové a vyrážíme směr Slovensko. Hranice bez problémů a za Bratislavou dáváme před českými hranicemi pauzu. Máme najeto skoro 200 km. Sedíme, kecáme a v tom přijíždí šedá Audi A4 a v ní policajti. Chvíli kecáme a ptáme se co v tom mají za motor. V8 a na ukázku prošlápne plyn. Moc pěkný zvuk. Auto je plný zabudovaných kamer a radarů. „Taky si dáme pauzu“ říká řidič a poodjíždí. My nasedáme a pokračujeme v cestě. Přejedeme do Čech a to jsme už vlastně doma. Na benzince před Brnem ještě zastavujeme, abychom se rozloučili s Milošem, který odbočuje na Olomouc a my pokračujeme na Svitavy a pak do Litomyšle a nakonec do Sloupnice, kde jsme kolem půl sedmé večer.

Uklizím motorku do dílny a jdeme vstřebávat nové zážitky.

Text : Cycli

Foto : Cycli, Martina, Honza, Miloš

[Navrat do Galeria]